Navigace: hledač > ukázky z tvorby > ukázky - povídky

ukázky - povídky

JEN BÓŽÍ LÁSKÁ...

…už jenom kousek Zábřehu - Dolní, Krokova, Neklanova, a jde se domů! No, jde se… šlo se mi nějak ztěžka. Ale ty tři poslední ulice už dodělám, ať se sem nemusím vracet. Batoh je prázdný, bez letáků, zbytky mám po kapsách, to dám…

Prsty mě zábly, něco málo nad nulou, včerejší poprašek sněhu roztál do břečky. Čtvrtá odpolední, stmívá se, hutný vlhký vzduch… Dýchá se mi blbě, skoro stejně tak blbě, jako minule, když mě vezli… a chůze je taky jakási nejistá…  To nic, jen tři krátké ulice, potom si dám na dva týdny oddech. Zítra je Štědrý den. A pak, pak už jsem se musel zastavit…

Nešlo to. Nešlo mi pořádně nadechnout se, v nohách slabost… Došoural jsem se k domovnímu vchodu, a kecnul na zadek, na nízký kamenný schodek pod stříškou. Roztřásla mě zima, a už jsem to cítil: buch!… chvíli nic, pak buchbuchbuch, a nejednou klid – srdíčko se zastavilo. Klid a mír… zítra se narodí, ale u toho už asi nebudu… A potom, snad po hodině, otřes v sešitém hrudníku: Prásk!… znovu se rozběhlo klopýtavým rytmem… FIS, napíšou mi vždycky do zprávy. Fibrilace síní.

Z nízkého rozzářeného okna byly slyšet koledy, kdosi už trénuje na tu každoroční velkou slávu. Za závěsem se mihnul stín postavy, a pak se objevil proužek matného světla – někdo na mě nahlížel. Vytáhnul jsem z kapsy mobil, a vytočil 155. Přerývaným dechem, aniž bych si nechal pokládat nějaké otázky, jsem vysvětlil svou situaci, a pozici - Neklanova 6, sedím ve vchodě u chodníku, pošťácká bunda, batoh – v tomhle už jsem zkušený. Nikam nechoďte, nevstávejte, jedeme pro vás… Paní operátorka, taky zkušená, to neprotahovala.

Nahmatal jsem si tep na zápěstí, zaregistroval několik velmi nepravidelných záchvěvů, a snažil se zůstat v klidu, a neomdlít. Na chodbě za prosklenými dveřmi se rozsvítilo. Potom se pootevřely, na zátylek mi dýchlo slastné teplo.

„Co tady děláte?!“

Ztěžka jsem otočil hlavu. Dáma, asi v mém věku. Možná mě chce pozvat na vánočku a čaj s rumem.

„Omlouvám se,“ říkám přerývaně, jak mi dech dovolí. „Udělalo se mi špatně, a všude kolem je mokro, tak jsem si sedl u vás. Už jsem volal sanitku.“

„Jenže vy tady nebydlíte!“ vyhrkla vyčítavě.

„Nebydlím,“ přiznal jsem potupně. Kurva, já přece vím, kde bydlím…

„Tohle je dům ve společném vlastnictví!“ oznámila mi hrdě.

„Znovu se omlouvám. Kdybych to věděl, svalím se raději před nějakým městským činžákem…“ Neměl jsem dostatek dechu k rozumné konverzaci… Kurňa, ať už dojedou, nebo ať konečně umřu… Studil mě zadek, a moje chuť na podobné debaty byla docela žádná…

„Nebydlíte tu!“ uzavřela naše krátké setkání vítězným výkřikem, a práskla za sebou dveřmi. A pro jistotu zamkla. Nadvakrát.

Vinen, odklepla porota…

Znovu na mě pohlédla přes okno. Potom se definitivně zaštítila závěsem, a přidala stereu na hlasitosti: …jen Bóží láska, tá bdííí, jen Bóží láska, tá bdííí…

Na rohu Neklanky se ozvala siréna sanitky. Nevstával jsem, jen unaveně mávnul paží – tady mě máte… Řidič mě zpozoroval, a sirénu vypnul. Zůstal za volantem, další dva záchranáři se ke mně rozběhli.

Závěs už se nepohnul.